Děti jsou rozkošná stvoření, která jsou celkem komplikovaná. Jejich uvažování při dospívání je zcela jiné než naše v dospělosti. Ve chvíli, kdy se rozhodneme mít potomka, měli bychom si být jisti, že mu budeme schopni dát jako rodič vše, co bude potřeba a že si jsme naprosto jistí, že chceme mít přírůstek v naší rodině. Toto rozhodnutí nám ovlivní celý život, od začátku až do konce. Život nám to otočí na sto procent k lepšímu, ale bude to náročné.
Chce to velké odhodlání, hodně lásky a trpělivosti. Nejdříve nás budou budit 10x za noc, později nás nebudou chtít ani pomalu vidět, budou nám říkat, jak nás nenávidí, chodit za námi s nejpotrhlejšími nápady a kdo ví co ještě. Nesmíme s nimi ale ztratit trpělivost, pořád nás milují, ať už se děje cokoliv. Puberta je jedno z nejtěžších období u dětí, kdy nás potřebují nejvíce a nejméně nám to dávají najevo. Musíme být ostražití, ale respektovat jejich soukromí, přeci jen my jej chtěli taky, stejně jako každý.
Když jsou malí, vodíme je do školky, do školy a postupně se sami učí osamostatnit a připravit se na vlastní život. Vše nám nakonec uteče tak rychle, že to ani nestihneme postřehnout a najednou se nám děti odstěhovávají pryč a mnohdy na nás zapomenou. Je to náročné pobrat, obzvlášť pro maminky, které mívají dost často s dětmi silnější a hlubší pouto. Stále to ale zůstanou naše děti, vždy nás uvidí jako někoho, kdo jim dal život, i když z toho možná nebudou nadšeni. Je to opravdu složité a být perfektním rodičem je téměř nemožné. Nikdy nemůžeme být zcela dokonalí, nikdo není. Ani naše děti, i když je tak dost možná velkou část jejich života vidíme.
Ať už jsou naše děti jakékoliv, měli bychom se snažit jim toho co nejvíce předat, aby byly na život, který je čeká, alespoň trochu připravené. Mnoho dospělých dělá spoustu věcí právě tak, jak je dělali jejich rodiče.